Lékař zaléčí.

Na rehabilitaci poradí, jak cvičit. Dál? Dál už sami.

Ano. Čím dál častější. Naši předkové na krční páteř tolik netrpěli. Měli větší pohyb, větší zátěž, museli si cvičit svaly, které drží páteř vzpřímenou a udržují ji v tom, měli míň úrazů, které by způsobily nějaké postižení páteře. My se jednak s tou páteří snažíme moc nehýbat nebo držíme krk v jedné poloze - jak koukáme do počítače (nebo my na sále koukáme do rány), snažíme se nedělat zbytečné pohyby, v autě sedíme opřeni o opěrku. Prostě my svaly nijak nestimulujeme, necvičíme, no a tím pádem dochází k jednostrannému přetěžování páteře. Z přetěžování je jen kousek k nějakému postižení. Když se pak stane, že například v tramvaji, autě, autobuse usneme a ona prudce zabrzdí, hlavou nám to pěkně cukne. Nebo jezdíme na lyžích a neumíme to moc nebo se nám přihodí nějaký nepříjemný pád, způsobujeme si další, byť drobné úrazy, nad kterými mávneme rukou. Ale ono se opakovaných úrazů nasčítá a pak je z toho postižení, které už vyžaduje nějakou terapii intenzivní. Náš jiný způsob života čím dál víc směřuje k postižení páteře.

My odoperujeme, zbytek je na pacientovi. My mu můžeme jen doporučit, co má dělat a jak to má dělat, ale ta hlavní práce je na něm.

Ano, přesně tak. To máte přesně pravdu, lidi si myslí, že někdo s nimi něco udělá, ale tak to není, musí s vlastním tělem cvičit sami.

Ne. My jsme se zřejmě dostali na úroveň toho, že nově vznikající ortopedická onemocnění dokážeme aktuálně zaléčit, takže už jsme na takové úrovni, že zřejmě to, co je potřeba, zaléčíme. Samozřejmě, že existují určité čekací doby, že existuje určitá prodleva k té operaci, ale myslím si, že už se to dostává do úrovně, kdy je to odpovídající potřebám nejen lidí, ale i společnosti, takže ty čekací doby se dostávají na rozumnou úroveň, která podle mého názoru je zhruba okolo 6 měsíců. Člověk, který potřebuje operaci má dost času se na operaci připravit.

Ortopedie je obor chirurgický, který se zabývá léčbou pohybového aparátu. Takže to, že umíme zaléčit pohybový aparát znamená, že umíme pacientovi odstranit bolest z pohybového aparátu, vrátit mu funkci toho pohybového aparátu, kloubů a umožnit mu plnou nosnost a normální aktivní život. První fází léčby má být ale konzervativní terapie, do které spadá farmakoterapie, ale i fyzikální terapie a řekněme i úprava životního rytmu a životního režimu.

Jejich společným problémem jsou autoimunitní choroby - choroby, které zatěžují kolagen. Ten kolagen je nejvíc v pohybovém aparátu, ve chrupavce a v kostech.

Ne, kolagen je v těle obsažen stále, protože je to významná součást pojivové tkáně, vazivové tkáně, ale dochází ke změnám v jeho produkci v těle – díky tomu, že některé buňky stárnou a ta produkce už není tak kvalitní, jak by měla být. Ale revmatologie se spíš zabývá vznikem protilátek proti vlastnímu kolagenu a to je právě příčina některých revmatologických onemocnění.

Existuje celá řada léků, které kolagen v nějaké formě do těla dodávají a tvrdí se, že jako stavební kameny pro syntézu kolagenu v těle jsou vhodné.

Z té tlačenky se líp vstřebá ten tuk než ten kolagen a samozřejmě, že určitá část kolagenu taky. Ale lepší je vzít si čistý kolagen nebo tedy kolagen naštěpený nějakým procesem výroby toho léku.

Když bychom to vzali v širším historickém kontextu, tak od té doby, co se začaly vyvíjet náhrady kloubů, omezily se operace, které se snažily nějak pomoci pacientům s artrózou bez náhrady kloubu. Ty samozřejmě postupně zanikají.

Třeba se na nemocné klouby natahovala nějaká membrána z tuku, z fascie na ty kloubní povrchy, kloubní povrchy se ztužovaly, klouby se vlastně jakoby ničily, aby srostly, aby nebolely, ale přitom byly nosné. Takové klouby se ale samozřejmě nehýbaly. No a ty náhrady kloubů umožňují všechno – umožňují jak pohyb, tak nebolestivost, tak plnou zátěž. Skladba operací se upravila směrem k tomu, aby byly výkony fyziologičtější, aby byly šetrnější a aby umožnily dokonce lepší ošetření těch defektů, než to bylo předtím. Ve vývoji náhrad kloubů pracujeme s implantáty, které jsou menší, které v podstatě nahrazují jenom tu poškozenou část, nepoškozují další části kosti a tkáně.

Nová generace kloubů jsou náhrady, které mají fixaci v krátké části kloubů nebo se nahrazuje pouze povrch toho kloubu. Snem všech ortopedů je v podstatě nenahradit tu poškozenou tkáň něčím umělým, ať již kovem nebo polyetylenem, ale nahradit to znovu tou vlastní tkání těla. Čili pokud máme poškozenou chrupavku, tak nahradit to znovu zdravou chrupavkou, pokud máme poškozené vazivo, tak nahradit to znovu vazivovou tkání. No a to je zřejmě otázkou budoucnosti, buďto tedy nějakého genetického inženýrství nebo přímo využití nějakých kmenových buněk nebo něčeho takového, co způsobí, že v chrupavce, která je poškozená, znovu dojde k obnově té chrupavky a vytvoření chrupavky zdravé, pevné, kvalitní.

Samozřejmě. My na klinice se snažíme používat metodu mezenchymálních buněk ve spolupráci s dalšími experimentálními ústavy, ale zatím je to pořád ve fázi experimentu a obávám se, že ten vývoj půjde relativně pomalu. S těmi náhradami arteficielními - kovové, polyethylenové, keramické - budeme hodně dlouho pracovat.

To rozhodnutí závisí na mnoha okolnostech a mnoha faktorech. Jedním z nich je věk pacienta, závažnost postižení kloubu, jak bude funkčně ten kloub namáhán. Poměrně významnou roli hraje i cena.

Nejdražší jsou samozřejmě asi keramické náhrady, protože technologie opracování keramiky je relativně složitá.

Ano, tyhle ty se dováží. Na výrobu keramických náhrad existuje v Evropě jediná firma.

Je to ve velké míře průměrná doba života. Ta byla ještě nedávno 50 let. Tím, že se prodlužuje doba života, tak se životnost chrupavek a kloubů postupně zkracuje. Říká se, že nad 60 let každý trpí nějakými artritickými změnami. Statistiky jsou zcela průkazné a zcela jasné. Ale my si k tomu trošku dopomáháme tou změnou pohybové aktivity, to je jasné. Ta změna pohybové aktivity je nejen ve smyslu mínus, že se tedy nepohybujeme a tím pádem jsou naše klouby nepoužíváním poškozované, ale někdy se pohybujeme naopak moc – řada agresivních sportů, agresivních technik ve sportech způsobuje drobná poranění kloubů. Každé drobné poranění kloubu urychlí vývoj artrózy. Když je chrupavka poškozená a už nechrání kost tak, jak by měla, kost se brání rozvojem osteofytů. To je začátek bludného kruhu, který se nedá zastavit. Když pak ještě takto nemocný člověk dobrých pár kilogramů přibere ...

Řada studií dokládá, že existují preparáty, které umožňují zlepšit kvalitu chrupavky a tedy nejen kvalitu chrupavky, ale kvalitu řekněme celého kloubu a trochu zlepšit artritické změny v kloubu, obzvláště když se to aplikuje ve správné době, správným způsobem. Těch preparátů je celá řada – chondroitinsulfát, glukosamin, používá se diacerein, používají se výtažky ze sójových bobů, výtažky z rebarbory, používají se už zmiňované kolageny v různé formě. Záleží na tom, jak je ta látka kvalitní a jaké množství jí tam je.

Preventivně ne. Pouze když je to skutečně bolest, která není způsobena jinou patologií, stojí za to uvažovat o užívání nějakého dobrého chondroprotektiva.

Jsou pacienti, kteří mají výrazně změněný pohybový režim – my se tady snažíme upravit postavení kloubů tak, aby dál se mohlo pokračovat v rehabilitaci a ta rehabilitace, když je potom v lázních prováděna maximálně intenzivně, dokáže zázraky. Rehabilitace je obor, který má ukázat pacientům, jak mají cvičit a ten vlastní výkon má už být na těch pacientech. Rehabilitace by měla skutečně být v tom „cvičte“. Je mylná představa, že pacientovi někdo navrátí hybnost. Lékař ho odoperuje, na rehabilitaci naučí, jak cvičit a pak je to už na pacientovi samém. Koncentrace rehabilitačních pracovníků, kteří vědí, jak se mohou dát lidi co nejdřív do pořádku, je právě v lázních nebo rehabilitačních ústavech.