Lékař na cestách

Prof. MUdr. Jiří Beran je v od dubna 2002 ředitelem a vedoucím lékařem Centra očkování a cestovní medicíny při Poliklinice ii. v Hradci Králové. založil a od roku 2002 do roku 2008 vedl obdobné centrum při Klinice infekčních nemocí Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Je vedoucím Subkatedry tropické a cestovní medicíny institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze. V současné době tráví většinu roku na cestách.

Cestovní medicína byla u nás založena v roce 1996. Byl jsem se v té době podívat na kongresu international Society of Travel Medicine ve Švýcarsku, který mě přesvědčil, že to je užitečná věc. S kolegy jsme pak v Praze založili Sekci tropické a cestovní medicíny při Společnosti infekčního lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. v roce 1999 byl založen německými kolegy projekt TropNetEurop, kam jsem se přihlásil. Byla to skupina odborníků na tropickou a cestovní medicínu z různých států Evropy, která zkoumala choroby jako je malárie, horečka dengue a schistosomóza. v rámci toho jsme spolupracovali na různých projektech, například jsme zjišťovali pomocí genetických vyšetření z kapek krve nemocných osob na kolik jsou plazmódia, která malárii způsobují, resistentní na léky. Těch projektů byla za posledních 13 let celá řada. v rámci TropNet, který existuje dodnes v trochu změněné podobě, se lékaři schází každý rok, aby si sdělili své poznatky. v loňském roce jsem pozval zástupce všech třinácti zemí do Prahy a myslím, že zasedání TropNet mělo pro českou cestovní a tropickou medicínu obrovský přínos.

Posledních sedm nebo osm let skutečně trávím více než půl roku z roku v zahraničí. Jezdím nejčastěji do Thajska a do Malajsie. V roce 2005 jsem tam byl poprvé, ale tenkrát to bylo jen v prosinci a v lednu. Měl jsem koordinovat dotazníkové akce na letišti v rámci výzkumu, který zjišťoval, jak jsou chráněni cestující turisté. Garantoval jsem kvalitu toho projektu. Nikomu se tam z mých kolegů z TropNet nechtělo jet, tak jsme s rodinou vyrazili, i když synovi bylo teprve sedm let.

Tak tomu bylo v loňském roce, kdy jsem pomáhal finským kolegům, kteří se domnívali, že se do Finska importovaly spalničky, jež turisté získali od místního obyvatelstva v Thajsku a Malajsii, tyto informace bylo třeba ověřit v terénu. Musel jsem tehdy kontaktovat místní zdravotní autority a zjišťovat v nemocnicích, zda se vyskytla nákaza u místních obyvatel, nebo zda spalničky přenesl někdo z nemocných cizinců do turistické komunity, což bylo pravděpodobnější. A takových případů, které je třeba došetřit na místě, je mnoho. Jaké jsou vaše další aktivity na cestách? v komunitě turistů, kteří mě tam za ta léta znají, působím skoro jako běžný praktický lékař. Obracejí se na mě s průjmy, růží (erysipel), pískáním v uších atd. S léky je to např. v Thajsku jednodušší, protože jsou dobře dostupné a žádný z nich není na předpis. velmi dobře také fungují mezinárodní nemocnice, kde se dají provádět laboratorní vyšetření a pracují zde renomovaní odborníci.

V době, kdy jsem byl nejvíce aktivní, jsem dostal nabídku od Lékařů bez hranic, abychom pro ně vypracovali kurz cestovní medicíny. Připravili jsme tehdy společně s MUdr. Františkem Stejskalem sylabus dvojměsíčního kurzu, ale bohužel jsme nikdy nesehnali finanční prostředky na platy přednášejících. Nakonec sylabus nezůstal ležet ladem a v loňském roce se z něj připravila kolektivem autorů série několika elektronických kurzů tropické a cestovní medicíny, které podpořila ze svých fondů Evropská unie. výhoda elektronického kurzu je v tom, že jej může absolvovat za dva měsíce sedmdesát účastníků, kteří jsou ale na sobě nezávislí. Klasickým kurzem projde maximálně za rok padesát-šedesát lékařů. v minulých letech jsem byl ještě přizván nakladatelstvím Elsevier, abych zpracoval pro třetí vydání nejvíce prodávané knihy o cestovní medicíně (Travel Medicine) ve světě kapitolu o běžných očkováních pro cesty do zahraničí (Routine Travel vaccines). Kniha vyšla v lednu letošního roku a jsem na ni velmi hrdý.

Nejběžnější vakcínou, kterou by si měl cestovatel nechat aplikovat, je proti hepatitidě A a B. To bych považoval za základ, protože se jedná o velmi účinné očkování, jež vás po třech dávkách chrání na celý život. Po očkování jste spolehlivě chráněni, takže se rizikem získání žloutenky A a B už nemusíte při cestách zabývat. Je třeba si uvědomit, že obě tyto choroby nejsou léčitelné, respektive neexistuje kauzální léčba. Ty bych rozhodně doporučil každému. Pravda je, že dnes jsou mladí lidé do dvaceti pěti let očkovaní proti žloutence typu B, stačí se tedy doočkovat proti žloutence typu A. dále je tu fakt, že mladí lidé, kteří cestují, často jezdí mimo běžné destinace a navíc se neubytovávají v hotelech, a proto je pro ně velmi důležité, aby byli očkovaní proti břišnímu tyfu. Ale to neplatí jen pro mladé lidi, i když především tedy pro ně. vakcína sice chrání na tři roky a nemá stoprocentní účinnost, nicméně se očkováním dá předejít mnoha komplikacím. U této nemoci navíc existuje ten problém, že jeden ze sta nemocných bývá nosičem tyfové salmonely.

vy si to možná nebudete pamatovat, ale kdysi byl u nás populární film Pozor, vizita! s Rudolfem Hrušínským, který tam hrál právě nosiče břišního tyfu. Byl izolován na infekci, nesměl chodit ven a když pak utekl z oddělení, snažil se chovat tak, aby nikoho neohrozil. Měl nosičství v močových cestách, a tak močil napřed do láhve a moč ředil dezinfekčném roztokem. Celkově ho nosičství břišního tyfu velmi invalidizovalo, snad i více než kdyby byl Hivpozitivní. i když v dnešní době již postupy na vyléčení nosičství tyfové salmonely existují, může to být někdy zdlouhavé.

vzhledem k tomu, že se mladí lidé do dvaceti pěti let často sdružují a vytvářejí nové kolektivy, je to rozhodně očkování proti meningokokovému onemocnění. Mezi další skupinu, která by měla být očkována proti meningokokům, patří poutníci do Mekky. záleží to ale samozřejmě na tom, kam cestujete. v Evropě je nejčastější, řekněme v šedesáti, v sedmdesáti procentech, meningokok typu B, v Subsaharské Africe je to meningokok typu A, na Arabském poloostrově je to zase Y a W135. Je tedy vždycky lepší podle destinace, kam cestujeme, vědět, jaký typ očkování potřebujeme. Nejvíce se meningokokových onemocnění vyskytuje do pátého roku života, pak nastává pokles a vzestup počtu onemocnění přichází mezi střední a vysokou školou – takových případů je nejvíce.

která prodělala meningitidu ve třiceti pěti letech… To je tím, že se mění struktura společnosti, rodiče dnes mají děti podstatně později, malé děti přinesou původce nějakého onemocnění domů a pak onemocní rodiče. Přesně takto to funguje i se žloutenkou typu A, nemoci špinavých rukou. Po prázdninách se rozšíří do školek a škol, děti sice často nemají žloutenku, ale virus přenesou na své rodiče, u kterých může být průběh onemocnění velmi těžký.

vznik tohoto onemocnění je samozřejmě spojený s určitou úrovní hygienického standardu. zajímavé je to, že vůbec nejvyšší výskyt žloutenky typu A je u Eskymáků. z důvodu celoročně nízkých teplot nemohou dodržovat hygienické návyky tak, jak by bylo potřeba. To může platit i v určitých oblastech Finska. v Ukrajině a ve Slovinsku jde o to, že lidé nemají dostatek kvalitních zdrojů potravin a pitné vody, která může být kontaminovaná. U nás byla velká epidemie žloutenky v roce 1979 a říkalo se jí jahodová epidemie. Tehdy se nakoupily polské jahody od soukromého farmáře, který neměl kanalizaci a fekálie ze septiku používal na hnojení jahodových polí. v Čechách se jahody zamrazily (zmražení viru žloutenky nevadí) a následně se z nich udělala jahodová dřeň, ze které onemocnělo velké množství populace.

Očkování je samozřejmě základ a je to nejjistější prevence. Během cestování vznikají nejčastější dvě zdravotní komplikace. Tou první jsou úrazy. Lidé, kteří jedou na dovolenou, se podle mého názoru většinou chovají jako „utržení ze řetězu“. Mám v tomto případě osobní zkušenosti. Často v Thajsku vídám, jak celé rodiny blázní na motokárách a chovají se velice rizikově, ani nepoužívají přilbu. Nebo jen to, že sednou do vypůjčeného auta a vůbec se ani nepřipoutají. Téměř každý, kdo přijede do tropů, si myslí, že by měl chodit jen v sandálech nebo v žabkách, nevezme si ani pevné boty.

Tou jsou samozřejmě průjmy. Pokud zkusíte čerstvě uvařené, propečené jídlo nebo oloupané ovoce, nemusíte se tolik obávat. Počty průjmů nezávisí ani na tom, kde se stravujete (hotel či na ulici), ale na tom jak rizikovou potravinu jíte. výskyt prů-jmových onemocněn se dá výrazně ovlivnit chováním a každý by na to měl myslet.

Prodělal jsem horečku dengue a to je nemoc, která se dá snadno ve své určité klinické formě přehlédnout. importuje se k nám tedy daleko víc, než se uvádí. A to z Jihovýchodní Asie, z Afriky a ještě více pak z Jižní Ameriky. Když se vrátíte z cest a najednou máte horečnaté onemocnění a silnou bolest hlavy, je třeba se mít na pozoru. zdánlivě se sice jedná o takovou chřipku s těž-ším průběhem. Původcem je virus, který patří do stejné skupiny jako náš virus klíšťové encefalitidy a z toho se odvíjí i takzvaný post-infekční syndrom. Když se nemoc vyléčí, mohou nastat problémy například s vyšší nervovou činností, třeba člověk začne zapomínat... Můj kolega praktický lékař byl na kongresu v Jižní Americe a po svém návratu mi říkal, že má takové příznaky. Pro jistotu jsem mu tedy hned doporučil, ať se zastaví v Nemocnici na Bulovce. Horečka dengue se dá relativně snadno diagnostikovat, léčba na ni sice neexistuje. Na druhou stranu je dobré nemoc rozpoznat, aby ji potom pacient nepodcenil, především, aby nepodcenil onen post-infekční syndrom. To znamená, že je třeba, aby po proběhlém onemocnění následovala dostatečně dlouhá rekonvalescence. Těžká bolest hlavy a vysoká teplota se u chřipky vyskytuje také, ale již se toho v organismu více neode-32 hraje. Původce horečky dengue má však afinitu k mozku a může vám jeho činnost výrazně narušit. vlastně se ani není čemu divit, že jsem si tuto infekci prodělal, protože jezdím hodně Asie a je velice obtížné se tomu bránit.

Ano, komáři. Když jste v Asii v období sucha a skutečně neprší, tak tam populace komárů nejsou. Stačí ale, aby pršelo dva, tři dny a komáři se velice rychle namnoží a pak přetrvávají během sucha dalších deset až čtrnáct dní. Já to vždycky vidím na nejmladším synovi, že když neprší, nemá ani jeden štípanec a jakmile se rozprší, má jich dvacet, třicet. Tomu se prostě nevyhnete. To bylo asi tak to nejdůležitější ohledně mých tropických nemocí, jinak se jednalo například o drobné kožní problémy, blechu písečnou apod.

Musím zaklepat, že ne. Naštěstí jezdím do Jižní Asie, kde se malárie moc nevyskytuje.

dnes už ne. Měl jsem toho totiž možnost vidět opravdu hodně.

To bylo rozhodně, když jsem pobýval v roce 2005 dva měsíce na Nové Kaledonii, kde na ostrovech žijí potomci lidojedů – místní obyvatelé Kanakové. Nová Kaledonie je bývalou francouzskou kolonii a ještě v sedmdesátých letech, když tam Francouzi přijeli vyjednávat samostatnost a nějak se to zvrtlo a Kanakové si celou delegaci upekli a snědli. Já jsem tam přijel do jedné vzdálenější vesnice a Kanakové se ke mně hned začali sbíhat. dostal jsem takový strach (určitě neopodstatněný), že jsem okamžitě zabouchl dveře od auta a ujížděl pryč. Oni jsou ke všemu takoví podsadití a působí na první pohled velmi nebezpečně, ale jakmile se usmějí – ledy roztají …. Místní obyvatelé jsou velmi milí a mají rádi turistickou komunitu, i když jejich předci byli lidojedi. Ale taková tam byla před mnoha lety kultura. To, co je tam ale úplně úžasné, je příroda.

Kdybyste viděla ty stromy, které tam rostou...Mají tam řadu rezervací. Nikoho široko daleko nevidíte, na plážích se brodíte se po kotníky v mušlích. Můžete tam šnorchlovat a pozorovat rybky a nádherné korály všech barev. v dnešní době je velice těžké najít destinaci, kde byste byla sama, protože turisty dovezou kamkoliv. Myslím, že v okolí Thajska a Malajsie je ale ještě několik malých ostrovů, kde není tolik lidí. Krásné je to například také na Bali. Tam každý večer, když se setmí, rozsvítí všichni před domem svíčku a děkují tím za to, co jim den přinesl. Je to romantika…

Především sportem. Po Hradci se snažím jezdit na kole. Občas musím jet nejen z práce do práce, ale i něco vyřídit cestou, ně-kam si zajet. ve finále najedu za týden sto kilometrů, což zase není tak málo. Pak se snažím běhat – minimálně dvakrát týdně deset, patnáct kilometrů. Potom ještě chodím trénovat malé děti basketball, při čemž si také velice odpočinu.

Architekt. Já jsem vždycky chtěl studovat architekturu a byl fascinován tím, když někdo něco hezkého vymyslel. Už jako malého kluka mě přitahovala každá stavba. Byl jsem schopný přijet na takové místo na kole, sednout si na bobek a celý den pozorovat dělníky. Ale musím říct, že je asi lepší vystudovat medicínu a architekturu mít jako koníčka.