Ano, šlo to velmi rychle. Totiž zároveň s tím, jak jsem objevila obor fitness a wellness, objevila jsem i závodní aerobik, v něm jsem se stala v roce 1997 mistryní světa. Závodní aerobik se začátkem devadesátých let začal ve světě rekrutovat a u nás byl na úplném začátku. Mou výhodou byla sportovní gymnastika – dělala jsem ji 18 let – a fakt, že jsem absolvovala fakultu tělesné výchovy. To byl mimořádný základ pro závodní aerobik. Navíc můj manžel vystudoval na tělesné výchově trenérství a stal se automaticky mým trenérem. Mohli jsme si díky sponzorovi dovolit cestu do USA, kde jsme se se sportovním aerobikem ukázali v tomto odvětví jako první Čechoslováci. Díky medailím jsem získala přízeň a popularitu lidí doma. Lidi na moje cvičení chodili rádi a věřili kvalitě mému cvičení. Následovalo natáčení kazet se cvičením, vystupování v televizi…

Ano. Je třeba si ale uvědomit, že jsem začala ve správnou dobu a dobře teoreticky připravená. Jo, a ještě jsem samozřejmě strašně na sobě pracovala.

Moje fitness centra fungují velmi dobře, lidi k nám chodí rádi, ale stále musím moc pracovat. Někdy si říkám – hlavně když jsem unavená a nemám usměvavou náladu - že kdybych byla normálně zaměstnaná žena a nemusela vždy v dobré náladě vystupovat před lidmi, byla bych na tom lépe. Pak si ale uvědomím, že moje práce mě velmi baví a naplňuje mne. Ne. Neumím si představit bez své práce život, bez lidí, kteří k nám přicházejí unavení, bez nálady a odcházejí s úsměvem. Spousta lidí se mnou tráví dovolenou, máme společné příběhy.

Jsem velmi odpovědný člověk a vše co dělám, dělám na sto procent. Kdybych taková nebyla, nemůže fungovat náš byznys. Je mi čtyřicet jedna, jsem fit, pohyblivá, téměř stále dobře naladěná. Za to vše děkuji právě tomu, že stále cvičím. Ale přiznávám, že ten největší zápřah už mám snad za sebou.

Když jsem jezdila na mistrovství světa, jezdila po republice, točila cvičební seriály pro televizi. Povolila jsem v době, kdy jsem čekala druhé dítě, které jsem nechtěla šidit jako maminka. Poloviny pracovních povinností jsem se vzdala, ponechala jsem si pouze cvičení s dospělými ženami.

No… skandál jeden byl, aby rychle odezněl, protože jsem to nerozmazávala. Byl to skandál, kterému věnoval Blesk celou stránku a vyvolal ho majitel jednoho fitness centra, pro které jsem pracovala a ze kterého jsem odešla. Nejsem fatalistka a věřím, že z 90 procent je každý strůjcem svého štěstí. Mám ráda svou rodinu, jsem ráda doma a vůbec mě nebaví někam vyrážet po večerech a nechávat se přitom fotit pro bulvární tisk.

Zatím to byly vždy neúspěchy, které mě poučily. Vždy jsem si dokázala střízlivě uvědomit, proč něco nedopadlo tak, jak mělo. Nejsem nijak tvrdá ženská, ale nikdy jsem se neúspěchy nenechala takzvaně rozházet. Když si to tak teď přemítám, tak moje neúspěchy souvisely většinou s televizí. Tam nikdy nevíte, komu se znelíbíte a půjdete „od válu“. Fatální neúspěch jsem ale nikdy neměla. Spíš mi nadělil život obrovskou křivdu v tom, že jsem velmi brzy ztratila oba rodiče. Nevědí, že mám dceru, maminka se nedožila ani mého titulu mistryně světa – přitom mi tolik fandila. Mám ještě dva sourozence, všichni máme krásné rodiny, máme práci. Rodiče by měli radost. Škoda, že tady nejsou, oba umřeli na rakovinu. Proto jsem se také dala na charitativní činnost a podporuji Ligu proti rakovině, jejich akci Rakovina věc veřejná. Snažím se apelovat na lidi, aby na své zdraví pořádně dbali hlavně v případě, že mají v rodině dědičnou zátěž. Třeba takovou jako mám já.

Sportovní gymnastiku jsem dělala od šesti let a v té zátěži jsem byla do svého 29. roku, kdy jsem skončila s vrcholovým sportem a vůli, pevnou psychiku mám určitě vypěstovanou pro celý život. Navíc jsem vyrostla ve skromných poměrech: tatínek učitel, maminka prodavačka a rodiče nás učili velké pokoře a také jsme musely jako děti ledacos vydržet, nevymlouvat se, nevzdávat věci předem. Ano, jsem vytrénovaná fyzicky i psychicky.

To víte, že mě občas bolí, snažím se ale zvládat to relaxačním cvičením, mazáním topických gelů obsahujících diklofenak. Nezatěžují zažívání. Ale také užívám specialisty doporučené preparáty. Záda mě například ale nebolí vůbec. Jsem drobná, můj svalový korzet je dobrý, prostě dobře držím pohromadě. Mým štěstím je, že jsem neměla nikdy žádný úraz.

Ten můj veliký zápřah zažil pouze můj syn Míša, který zažil mé vrcholové závodění. Chodil se mnou na závody, fandil mi. Je tedy pravda, že do vrcholového sportu se nežene a věnuje se spíš profesionálně fotografování. Musím podotknout, že talentu na sport má na rozdávání. A Adélka? Adélce se strašně líbí aerobik. I teď je v tělocvičně a má hodinu s mojí kolegyní.

Aerobik je ve své základní podobě určitě jednoduchý. Začátečníky by komplikované sestavy odradily. Jenomže kdybyste viděla mé svěřenkyně, které se mnou cvičí léta, tak tam určitě nic jednoduchého neuvidíte. Já nemohu lidi nechat stagnovat, postupujeme stále dál. Kdybyste nás viděla, tak byste o jednoduchosti tanečního aerobiku rozhodně nemluvila. Pokud jde o společenský tanec, ten je krásný, ale v základní podobě také jednoduchý. Komplikované taneční figury jsou ve společenském tanci také, ale až u vyspělých tanečníků. A hip-hop? I ten je lepší než celodenní vysedávání před televizí nebo u počítače. Kdyby se ale moje dítě věnovalo pouze jednoduchému hip-hopu , nebyla bych moc nadšená. Ale pozor, i sofistikovaný hip-hop je na zvládání náročná a komplikovaná fyzická činnost.

Kladu a je to velmi časově náročné. Nejhorší pro výživu totiž je, když vás zachvátí „vlčí hlad“ a vy se napakujete prvním, co se vám dostane pod ruku. Aby se to mé rodině nestávalo, připravuji denně pro každého z nás jídlo do krabiček. Je to ale velmi náročné.